Fotografie Lukáše Houdka

V malém podhimálajském městečku Bhimtál v severoindickém státu Uttaránčal se před několika desetiletími usadili Smetáčkovi. Jsou zdejším obyvatelstvem oslavováni a považováni za místní honoraci. O tom, co českého rodáka k odchodu do Indie vedlo a jak jeho rodina v současné době bydlí, bude následující článek.

Kdo byl Frederik Smetáček?
Frederik Smetáček pocházel ze Sudet. Odkud přesně, si už jeho syn, jmenovec, nepamatuje. Nebylo to důležité. Mnohem důležitější bylo, že se snažil na celý život v tehdejším předválečném Československu zapomenout. Odmítal mluvit na své syny česky a používal v komunikaci s nimi zpočátku výhradně angličtinu, později hindštinu. Co ho k tak silné averzi vůči všemu dřívějšímu vedlo?
Třicátá léta. Frederik byl studentem vysoké školy, když ho nacisté ze školy z neznámých důvodů vyhodili. Následně dostal příležitost odplout jako námořník za oceán. Procestoval s obchodní lodí Latinskou Ameriku, odkud si přivezl první vzácné motýly do své později slavné sbírky. Do vlasti se těsně před vypuknutím války vrátil, aby ji navždy opustil na jedné z lodí směřující do tehdejší perly britského impéria, do Indie. Na loď mu dopomohly jeho četné kontakty s řadou státníků a diplomatů, kteří ho varovali před sílícím nacistickým nebezpečím.

Baťovy nové boty
Do indické Kalkaty doplul v roce 1939. Začal hned pracovat v nově vzniklé Baťově továrně na výrobu kvalitní obuvi. Z bývalého studenta vysoké školy se stal švec. V továrně pracoval více než deset let. Podle slov jeho syna tenkrát do Kalkaty z podobných důvodů uprchla značně široká československá komunita, která společně našla v Baťových závodech své nové útočiště a domov. Po vypuknutí války byl Smetáčkův otec gestapem uvězněn v jednom z německých internačních táborů, jehož jméno už stejně jako řadu jiných jmen a událostí smyl čas a nechuť vzpomínat. Smetáček otci díky svým kontaktům posílal balíčky s jídlem. Podle Smetáčkova syna, Frederika juniora, právě díky těmto zásilkám jeho děd válku přežil. V roce 1948 se mu těsně před rudou revolucí podařilo otce z Československa přivézt do Indie, kde o pět let později zemřel.

Zaslíbený Bhimtál
Frederik Smetáček si během svých četných cest kolem Indie zamiloval uttaránčalské koloniální městečko Bhimtál, které bylo tehdy osídleno převážně britskou smetánkou. Na počátku padesátých let sem přesídlil, aby se zde na první pohled zamiloval do krásné muslimky, která se později stala jeho manželkou a porodila mu pět synů – Viktora, Freda, Viliho, Petra a Michala . V Bhimtálu postavil pro rodinu dům na jednom z podhimálajských vršků a později provozoval hotelový resort, který vyhledávali četné prominentní delegace. Častými hosty byli po několik let i zaměstnanci českého velvyslanectví. Frederik se ani po příjezdu do Indie a perné práci v kalkatské Baťově továrně nepřestal věnovat své motýlí vášni. Podařilo se mu vybudovat úctyhodnou sbírku motýlů, která je v dnešní jednou z nejvýznamnějších motýlích sbírek na světě a jezdí ji do Bhimtálu obdivovat bezpočet turistů.
S postupným dospíváním synů začala sílit i rodinná krize, která vyústila v rozpad rodiny a následně vedla i k rozpadu úspěšného, diplomaty vyhledávaného, hotelu.

Revoluce 1989
Frederik Smetáček junior v roce 1989 dostavěl pro svou manželku s dětmi a otce Frederika nový patrový dům, zatímco jeho sourozenci začali pomalu obsazovat okolní domy dříve využívané pro provozní účely hotelového komplexu. Stavba vysněného domu trvala deset let. Junior se snažil dovést dům k dokonalosti. Vedle navržení domu podle vlastních a otcových představ navrhl a sestavil i většinu pozoruhodného nábytku, který zdobí vnitřní prostory domu.
Zatímco se rok 1989 stal symbolem československé vytoužené svobody, stal se tento letopočet v kontextu Smetáčků paradoxně symbolem rozpadu rodiny a vybudování nového snu, který postupně začal podobně jako rodinné vztahy utichat a upadat. Otec zemřel v roce 1991 a Frederik, který byl otcovým nejbližším přítelem, jeho odchodem utrpěl obrovskou ránu. Pohřbil ho na tichém místě v džungli za svým domem, které dodnes zdobí mohutná žulová deska. Na jeho památku ve svém domě vybudoval slavné muzeum nesoucí jeho jméno.

Motýli kam se podíváš
Se systematickým sběrem motýlů začal pan Smetáček v roce 1945. Později se k němu připojil i Frederik Junior, který posléze asistoval při řadě mezinárodních výzkumů týkajících se himálajských druhů nočních motýlů. Dnes se muzeum, které jich obsahuje na jedenáct tisíc druhů, rozkládá ve dvou místnostech přízemí Fredovy rezidence. Jejich stěny zdobí podomácku vyrobené dřevěné vitríny. Fredova služebná Lila s naučenou přesností otevírá příležitostným návštěvníkům jednotlivé šuplíky speciálně vytvořených „motýlníků“ a informuje o biologických názvech exponátů a lokalitě jejich výskytu. Na závěr prohlídky každý návštěvník zaplatí padesát rupií a s velkou ctí se zapíše do návštěvní knihy, kterou zdobí fotografie zakladatele této obdivuhodné sbírky.

Vzpomínky na Indii
Ač byl dům dokončen až před dvaceti lety, nepostrádá silného koloniálního ducha a připomíná tak svou atmosférou usedlost Karen Blixenové v keňském Nairobi. Přízemí tvoří velká obývací hala s krbem a dvěma podlouhlými dřevěnými stoly se židlemi, na jejichž výrobě se Fred podílel a jejichž design sám navrhl. Jsou vyrobeny tak, aby připomínaly skládačku, která dá dohromady dojem celistvého tělesa. Místnost dotváří několik kredencí a knihoven, které ukrývají knihy několika světových jazyků. Vše je doplněno stylovými dekoracemi ve formě secesních petrolejových lamp, parohů divé zvěře, rodině darovaných soch různých stylů a dalších starožitností. Narozdíl od jiných indických domů nechybí tomu Smetáčkových vzdušnost a prostor, a proto nepůsobí přeplácaně, ale vkusně a osobitě.
Na atmosféře domu do jisté míry zanechaly svou stopu četné návštěvy indických i světových spisovatelů, vědců, malířů a jiných intelektuálů, kteří se i po zrušení hotelu do tohoto domu na okraji džungle donedávna vraceli, aby se vysokoškolsky vzdělaným Fredem juniorem diskutovali na různá témata. Frederik vystudoval na místní univerzitě anglickou literaturu a nějakou dobu v této instituci stejný předmět vyučoval. Později ho ale dopálil nezájem studentů, a proto od té doby vyučuje pouze soukromě.

Personál
Snad ke každé z velkých indických rezidencí patří služebnictvo. Fredy’s place, jak dům pojmenovává tabule u vstupní brány, má v dnešní době přibližně pět stálých členů personálu, kteří jsou příslušníky různých kast, které spolu v běžném životě příliš nevycházejí. Frederik se tak snaží odbourat jejich předsudky vůči sobě navzájem a naučit je spolu komunikovat.
Fred si před dvanácti lety při pádu v koupelně zlomil obratel a, jak sám říká, je od té doby díky neochotě a nevůli lékařů upoután na lůžko. V poslední době neopouští svůj pokoj v prvním patře a je odkázán na stálou péči svého personálu.
Služebnictvo obývá spodní část domu. V jedné z místností mají zřízenou relaxační místnost, odkud po celý den vyhrává televize a v jejímž prostředku stojí velká manželská postel. Místnost je ze všech stran průchozí velkými prosklenými dveřmi a napojuje se na ní kuchyň, která je zařízena stroze a po indickém způsobu minimalisticky.
Velmi pozoruhodná je jídelna, která se ukrývá v zákoutí velké obývací haly. Jídelní stůl tvoří střed amfiteátru, který je zabudován do podlahy. Jeho obvod je vykládaný dřevem a slouží tak jako lavice na sezení. Nad stolem visí jedna obyčejná žárovka, která nechává návštěvníky při konzumaci oběda nebo večeře v romantickém pološeru.

Podhimálajský bronz
Jedno z míst celého obydlí, které jistě zasluhuje pozornost, je veranda. Ta lemuje jednu stranu rezidence po celé její délce. Fred sám považuje verandu za své nejoblíbenější místo celého objektu, ale kvůli špatným motorickým schopnostem nemůže jejích výhod v současné době využívat. Proto veranda, podobně jako jiné místnosti domu, chátrá. Sem tam se na ní objevuje rozpadající se ratanový nábytek nebo utržená houpačka, na dřevěném zábradlí je rozvěšené prádlo nebo nepotřebné a odložené věci. Fred s velkým nadšením čeká na nové kolečkové křeslo a drobnou přestavbu domu, která mu umožní výhody jeho oblíbené verandy využívat. Rád by si na ní zřídil soukromé doučování britské literatury a podle jeho slov by během těchto hodin „chytal bronz“ na ostrém podhimálajském slunci.

Zašlá sláva
Svou slávu má ale dům už asi bohužel za sebou. Fred se s ostatními sourozenci nestýká, jeho syn s dcerou odešli za slibně se rozvíjející kariérou do Kanady a manželka pracuje v hlavním městě Delhi. Přebývá tak v domě sám se svým služebnictvem ve velké dřevěné posteli v jednom ze tří pokojů prvního patra. Personál ducha domu neudržuje a Fred již po několik let neopustil stěny svého pokoje. Po obvodu stěn má vylepené četné fotografie indických i světových modelek, které doplňují desítky fotografií a vzkazů od výše zmíněných návštěvníků intelektuálů, fotografie motýlů a himálajských vrcholků. Po obvodu postele má systematicky vyskládané předměty a potraviny, které by mohl v průběhu dne potřebovat a na nočním stolku stojí šedá vysílačka, kterou dává personálu signály v případě potřeby.
Kdysi slavný Frederik Smetáček, syn ještě slavnějšího českého rodáka, o jehož životě bylo natočeno několik dokumentárních filmů, tak po celé dny leží ve svém pokoji zavřen se svými vzpomínkami na doby, kdy bylo vše vřelejší a lepší. Vzpomíná na odvahu a moudrost svého otce, vzpomíná na své dávné lásky, neustále přemítá o tom, jestli by mohlo Německo vyhrát obě světové války, kdyby měly lepší vedení, a s vášní sobě vlastní čte knihy Milana Kundery. I přes život v osamění, výčitky a neustávající bolesti páteře, mu nechybí smysl pro humor, velkorysost a humanita.