Fotografie Lukáše Houdka

Na základě zjištění historických lingvistů můžeme dnes už s velkou pravděpodobností říct, že „předci“ Romů opustili indický subkontinent mezi šestým a devátým stoletím našeho letopočtu. Byl to právě Hermann Brockhaus, který poprvé v devatenáctém století upozornil na svou domněnku o hledání romského původu u indického seskupení kast, zvaného dómové. O jejich životě, a především jejich tradičních povoláních, bude následující článek.

V průběhu srpna a září jsem pobýval v regionu Kumaon severoindického státu Uttaránčal, abych hledal společné prvky v kulturní a sociální sféře života místních dómů. Výzkum probíhal v několika vesnicích v okolí města Bhimtal, kde se nachází poměrně velké procento dómských skupin (až 70 procent místního obyvatelstva). Tyto komunity žijí často ve vzdálenosti i několika kilometrů od skupin ostatních. Obývají především vzdálenější vrcholky podhimálajského podhůří a kontakt s okolními obyvateli je u některých z nich poměrně omezený.

Nedotýkatelní?
Kastovní systém, který indickou společnost již po několik tisíc let dělí do navzájem hierarchizovaných seskupení, klasifikuje dómské skupiny jako nedotýkatelné, jelikož patří mezi potomky původních indických obyvatel, které si silnější nájezdníci Árjové po svém příchodu do Indie podmanili. V dřívějších dobách se příslušníci vyšších kast nesměli těchto příslušníků ani dotknout (odtud tedy termín nedotýkatelný), protože by se jakýmkoliv kontaktem s nimi rituálně znečistili. Jejich přítomnost na hinduistickém obřadu jeho efekt anulovala. V některých místech do dnešní doby nesmějí příslušníci těchto diskriminovaných skupin navštěvovat stejné studně, které užívají příslušníci ostatních systémově nadřazených kast. V dnešní době se jejich společenské postavení do velké míry mění pod vlivem četných vládních kampaní, které se snaží o jejich emancipaci. Na každého člověka, který by tyto skupiny znevýhodňoval, ba je na základě jejich kastovní příslušnosti urážel, čeká vyšetřování, soud a v případě závažnějšího provinění i vězení.

Žalující bubínek
Jedno z lidových vysvětlení původu kastovního označení DOM nás přivádí k bubínku, do kterého v dřívějších dobách museli nedotýkatelní při průchodu městem tlouct, aby ostatní obyvatele zpravili o své přítomnosti a potenciální možnosti kontaktu – tedy znečištění. I moji dómští přátelé, kteří žijí v obci Sangurigaon nedaleko města Bhimtal, říkají, že bubínek vydává zvuk DOM/DUM. Zda je tento lidový mýtus pravdivý, či nikoliv, se dnes můžeme jen dohadovat. Ve skutečnosti moji informátoři o původu nebo souvislosti těchto dvou slov nic bližšího nevěděli.

Řemeslo jako předznamenání?
Nedotýkatelné skupiny, tedy i dómové, tradičně vykonávaly pro ostatní obyvatele podřadná nebo nečistá povolání. To do značné míry udávalo jejich nízké společenské postavení a život na okraji vesnic, případně za jejich hranicemi. Mezi nejčastější způsoby obživy dómové provozovali hudbu a tančili, provozovali kovářství, košíkářství. Byli také výrobci a opraváři obuvi a koželuhové – tedy zpracovatelé kůže. Odborné a historické publikace hovoří o tom, že dómové vykonávali pozici katů, případně jejich pomocníků. Do dnešní doby pracují někteří z nich na spalovacích ghátech, kde dochází ke kremaci zemřelých hinduistů.
Na základě profesí je rozdělen i kastovní systém. Člověk se do kasty rodí a jeho životní úlohou, dharmou, je vykonávat tradiční profesi své rodiny. Ve zkoumané lokalitě byla v jedné obci vždy dómská kasta, která vykonávala jedno specifické řemeslo. O profesní orientaci každé vesnice se obecně vědělo a každý občan byl schopen profese dómů z každé nedaleké obce určit. Každý občas potřeboval určitou službu, pro kterou si musel právě do těchto obcí přijít, pokud nechtěl cestovat na hlavní haldwanský trh.

Bambus – nůž - košík
Během svého výzkumu jsem docházel do tradičně košíkářské vesnice Bairiyagaon. Skládala se přibližně z deseti obydlí, která byla rozeseta po vrcholcích přibližně dva kilometry vzdálených od nejbližšího obchodního střediska. Otcové své řemeslné znalosti předávají synům, kteří v tradičním povolání své rodiny pokračují a budou je předávat dalším generacím.
Na výrobě košíků se podílí celá rodina. Zatímco muži a starší synové košíky vyplétají, ženy se starají především o zajištění materiálu. Přibližně jednou týdně se vydávají na nebezpečnou cestu džunglí do jejích hlubších částí, kde rostou potřebné bambusové pruty. Každá z rodin má ve svém vyprávěcím repertoáru historky o tom, jak některá z jejich členek cestu nepřežila ať už z důvodu pádu do hluboké rokle, tak kvůli napadení divokou zvěří.
Košíky se pletou na dvorku v malých skupinkách téměř neustále. Během jejich výroby se probírají nejrůznější aktuality a vyprávějí se příběhy ze života.
Jelikož proutěné produkty nepatří mezi velkoryse placené zboží, musí se členové rodiny pro svou obživu poměrně dost otáčet. I z toho důvodu má téměř každý z místních domů malé políčko, na kterém ženy, které se starají převážně o chod domácnosti, pěstují několik druhů plodin. Menší košík o průměru 40 cm se na trhu prodává asi za 40 rupií (10 Kč). Za jeden den každý košíkář vyrobí zhruba tři až čtyři takové koše.
Dnes už tito dómové domy svých sousedů a trhy s výrobky neobcházejí. Jednou týdně přímo za nimi dojíždí dealeři z města Haldwani, kde se nachází největší trh v tomto regionu, a košíky od nich kupuje, aby je na trhu sám podle potřeby distribuoval.

Železo – kladivo - srp
Dalším velmi rozšířeným tradičně dómským povoláním je kovářství. Podobně jako dříve Romové kovají dómové v sedě nebo na bobku. Ve městě Bhimtal se místní kováři sdružovali do komunit, jejichž dílny zaujímaly jednu z částí hlavní obchodní ulice. Každá z nich má svou vlastní specializaci. Některé se zabývají výrobou technických součástek, jiné uměleckým kovářstvím, další výrobou mříží nebo kováním zemědělského nářadí.
Dnes již většina dílen používá moderní technické vybavení od brusek po elektrické pájky. Setkal jsem se tu ale i s některými kováři, kteří stále používají tradiční hliněnou pec a klasické kovadliny zapuštěné do země.
Jelikož v této oblasti tradiční kováři chyběli, přišli sem za prací řemeslníci z okolních lokalit, kde byl kovářů nadbytek. Zatímco ženy pečují doma o děti a domácnost, muži vydělávají peníze a své rodiny navštěvují v periodě několika měsíců.

Harmonium – buben - píseň
Tradičním dómským řemeslem zmiňovaným již v dílech středověkých indických autorů je provozování hudby. V bezprostředním okolí města Bhimtal se žádná hudebnická obec nevyskytovala. Přesto se ale člověk mohl během dne s několika dómskými hudebníky setkat. Jelikož s modernizací společnosti došlo k poklesu poptávky po jejich službách na svatbách a jiných svátcích životního cyklu, musejí hudebníci často hrát na ulicích a spoléhat se na příspěvky okolí.
Často jsem se setkával s tříčlennou rodinnou skupinkou hudebníků (otec a dvě dcery), která každý den hrála v jiné obci tohoto regionu. Vždy si ke své produkci našla hojně navštěvované místo na hlavní ulici, kde se její členové posadili na zem a začali hrát lokální tradiční písně, případně nejnovější bollywoodské šlágry ve své vlastní úpravě. Během chvilky se kolem nich utvořil chumel diváků, kteří si od nich nechávali za drobnou úplatu zahrát písně na přání. Otec hrál vždy na harmonium (nástroj podobný svým charakterem tahací harmonice), jedna z dívek bubnovala na dvoustranný malý buben dholak a její sestra komunikovala s publikem a vybírala peníze. Pokud někdo z přítomných nechtěl za zahranou píseň zaplatit, vyčinila mu dívka snůškou nadávek. Pokud ani nadávky nezabraly, sbalili si umělci své nástroje a přesunuli se o několik set metrů dál. Zatímco dospělí členové hrají a zpívají, malé děti obcházejí ve vzdálenosti desítek metrů od produkujících příbuzných kolemjdoucí a žebrají. Nedaleko košíkářské obce, o které jsem mluvil výše, jsem narazil na dvě malé dívky z hudebnické dómské skupiny hurkiya, které obcházely tamní obchody a žebraly. Pokud jim některý z obchodníků a jejich zákazníků nechtěl do kelímku přispět, začaly dívky hrát na malý jednoblanný bubínek hurka a svou hru doprovázely zpěvem. Stejné dívky jsem potom potkal i v jiných městech v závislosti na přítomnosti jejich rodinných členů, kteří hráli u hlavní silnice.

Blížící se změna?
I když bylo dříve provozování tradičního povolání vlastní kasty podmínkou, což bránilo nízkým kastám vykonávat výnosnější zaměstnání, je současná situace trochu jiná. Porušení životního údělu každého jedince, dharmy, pracováním v jiném odvětví dnes už nehrozí (alespoň ne ve zkoumané lokalitě). Proto například kováři z podhimálajské obce Saal vykonávají různá řemesla (jsou košíkáři, učitelé, zedníci apod.) i přesto, že jsou všichni příslušníci skupiny lohar, která se specializovala na práci se železem. Takový posun si vyžádala větší dynamičnost indické společnosti, jejímuž rychlejšímu vývoji kastovní systém brání. Zejména ve velkých městech není na přemýšlení nad kastovní příslušností čas ani prostor. Velký podíl na tom mají emancipační snahy indické vlády, která pro příslušníky diskriminovaných skupin (tedy i dómů) rezervuje přes dvacet procent míst na státních univerzitách a podobné procento pracovních pozic ve státní sféře.
Provozování tradičních řemesel zasadil ránu i postupný zánik tradičního systému džadžmání (patron – klient), o kterém hovořila například Milena Hübschmannová. Zatímco řemeslníci poskytovali své služby vybrané rodině náležící k vyšší kastě, přijala nad nimi rodina patronát. Za služby je neodměňovala jen po odevzdání sjednané práce, ale také v době nouze, kdy neměli co do úst. Tento systém dómským řemeslníkům zajišťoval jistotu vlastní existence a dostatku pracovních příležitostí ve svém vlastním řemesle. Dnes už ale každý pracuje pro sebe a svou vlastní rodinu. Pro patronaci slabších členů společnosti už není prostor.

Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty z prostředků specifického výzkumu na rok 2009.

Více na www.romea.cz v rubrice Lukáš Houdek z Indie