Fotografie Lukáše Houdka

Byl jednou jeden Rom, který přemýšlel, jakým způsobem by mohl uživit svou chudou rodinu. Jednoho dne postavil svého medvěda na pec a v peci zatopil. Jak se začaly pláty zahřívat, začal postupně medvěd přeskakovat z nohy na nohu. Když už to ani nohy nemohly vydržet, pomohl si předními tlapkami. Muž nadšeně zatleskal. Medvědovi pohyby mu připomněli jednoduchý tanec. Když medvěda řádně vycvičil, vydal se s medvědem na cestě po vesnicích, kde ho lidé nadšeně vítali a bavili se medvědovým uměním. A tak vznikla skupina Romů, která se v minulosti živila předváděním cvičených medvědů. Z úcty k medvědovi převzali i pro sebe označení, pocházející z rumunského označení pro medvěda – Ursari.

Podle pověsti se v dnešním okrese Kalaraši, ve středu Moldavska, před přibližně třemi staletími usadila skupina Romů, která se živila předváděním medvědů. Jelikož si tato skupina, podle profese, jíž živili svou rodinu, říkali Ursari, dostala i vesnici, kterou zde tito Romové vytvořili, stejný název. 

Romové zde v minulosti pracovali především jako otroci bojara Schmida, který zde vlastnil rozsáhlé vinice. Do dneška staří Romové vypráví legendy o tomto bojarovi, které se předávají z generace na generaci. Bojar Schmid se ale ke svým otrokům choval slušně. Dokonce prý i Romové pracující na jeho polích dostávali pravidelný plat a potraviny.

Tuto zlatou dobu ale vystřídaly události druhé světové války, které neminuly ani moldavské Romy. Většina z nich byla nucena opustit své domovy, aby byla odvlečena do Transdněstrie společně s Židy a ostatními nepohodlnými národy, aby zde byl vytvořen “čistý stát“. Velký počet z deportovaných zemřel hlady a na následky špatného zacházení. Vrátilo se proto jen malé množství přeživších. Někteří z nich v Ursari stále žijí. Tyto kruté vzpomínky se ale snaží nechat odejít do zapomnění.

Ko san o Roma Moldovate?

V Moldávii žije několik skupin Romů. Nejpočetnější jsou Laješi, kteří obývají především hlavní město Kišiněv a známé město bohatých romských paláců Soroca. Tou druhou skupinou jsou právě Ursari. Oficiální politika Moldavska ale existenci Romů na jeho území popírá. V posledním sčítání se k romské národnosti přihlásilo pouhých 11 tisíc osob, přestože odhady neziskových organizací uvádějí přes 200 tisíc moldavských Romů. Tyto neziskové organizace se žádné podpoře ze strany státu netěší, a tak se potýkají s neustálým bojem o přežití. Stát se tak snaží Romy přehlížet, aby nemusel jejich problémy jakýmkoliv způsobem řešit.

Sar o Roma adnre Ursari dživel?

Ursari sestává z osmdesáti až devadesáti zděných několikapokojových obydlí. U každého domu je malý dřevěný přístavek, který nejčastěji ukrává malou pec nebo železná kamna a kuchyňský nábytek. V letních měsících je tato letní kuchyně centrem rodinného dění již od rána až do pozdních večerních hodin.
Do obce do dnešní doby nebyla zavedena kanalizace, a tak ursarskou silnici lemuje hned několik klasických studní, které zde vybudovala organizace Tarna Rom, kterou v tomto roce vystřídala organizace nová, WPC-50/50.

Kampel tuke e viza, mro čho!

Velkým problémem je nezaměstnanost, která většinu Romů vyhání za prací do zahraničí. Ženy jsou tak nuceny opouštět své děti, aby v Rusku pracovaly jako uklízečky, nebo sklízely jablka. Muži nejčastěji v Rusku a na Ukrajině pracují v zemědělství na sezónních pracích, nebo jako konstruktéři na stavbách. Ti šťastnější si buď našli práci na polích místních “gádžovských“ sedláků, nebo sezónně vypomáhají na zdejších rozlehlých vinicích. Od státu se nezaměstnaným žádných peněz nedostává, a tak je někdy velice těžké uživit celou rodinu. I z tohoto důvodu nemají manželé ve většině případů více než tři potomky.
   
Zlatým snem místních Romů je pracovní příležitost v západní Evropě. Tato možnost je ale vzhledem k vízové povinnosti Moldavanů velice nepravděpodobná. Jelikož je více než čtvrtina občanů Moldávie v emigraci, nejsou podmínky pro udělení víza lehce splnitelné. Proto mají, Romové především, jedinou možnost sezónní práce na Ukrajině a v Rusku, kam mohou cestovat bez víza.
   
Některé romské ženy se živí drobným překupnictvím, kdy na východní Ukrajině nakoupí oblečení, které posléze rozprodá podomním prodejem, nebo na centrálním trhu v moldavském hlavním městě. Jelikož musí být ale prodejci na tomto monstrózním tržišti řádně registrovaní, zvrhne se občas tento nevinný prodej v honičku s kišiněvskou policií.
   
Několik romských žen bylo v Ursari vyškoleno právě organizací WPC – 50/50, aby vykonávaly práci místních zdravotnic, protože jediná lékařka v okolí bydlí v jž zmíněné, tři kilometry vzdálené, Budě. Jedná se ale o placenou službu, na kterou místní Romové nemají peníze. Proto byly tyto ženy vyškoleny, aby pečovaly především o těhotně ženy a následně jejich novorozence.

Kamav te phirav andre škola!

Povinná školní docházka není státem vyžadována, a tak je zcela na dobrovolnosti rodičů. Dnešní rodiče v Ursari přikládají vzdělání velký význam, a tak se snaží své děti do školy pravidelně posílat. Doposud zde ale fungovala nejbližší škola ve tři kilometry vzdálené obci Buda. Pro malé děti tak bylo velice problematické se do školy brzy ráno dopravit, jelikož autobus, který Ursari kolem sedmé hodiny ranní projíždí, je úplně plný. V zimních měsících je dostupnost školy ještě omezenější, a tak v takových dnech raději zůstávají děti doma. Od letošního září ale mohou ursarské děti navštěvovat školu přímo ve své vesnici. Novou školu zde vybudovala právě výše zmíněná organizace WPC – 50/50, která zde uspořádala mezinárodní dobrovolnický projekt, na který se sjeli mladí lidé z několika západních zemí, aby zde opravili rozbořenou školu a pomohli tak vyřešit problém s dostupností vzdělání. Od prvního září tak mohou děti od první do čtvrté třídy navštěvovat vyučování přímo v Ursari. Vyučování zde probíhá ve dvou turnusech. Motivace místních rodičů vzrostla s vybudováním nové školy i u těch, kteří původně o zapsání svých dětí do první třídy ani neuvažovali. V současné chvíli tak přímo v Ursari navštěvuje školu na 24 dětí. Když děti dokončí čtvrtou třídu, musejí jejich rodičové najít další školu v okolí, kde by základní školu dokončily. O dalším vzdělání rodiče většinou neuvažují, protože by se jejich potomci museli buď přestěhovat na internát, nebo každý den dojíždět nedostatečně pokrytou a nákladnou hromadnou dopravou.

Graja papus pre papuste

Několik zdejších rodin chová po desetiletí koně. Jejich chov je pro zdejší nezaměstnanou lokalitu velice nákladný. Kůň ale ve zdejším každodenním životě najde své uplatnění ať už jako nezbytný dopravní prostředek, nebo pomocním při práci na polích a v lese. Ačkoliv má kůň vždy jen jednoho vlastníka, půjčují si ho snad všichni Romové. Kůň je totiž nezbytný jak pro manipulaci se stavebním materiálem pro nové domy, tak pro převážení získaného dřeva z lesa.
   
Jelikož je chov koní výsadou především majoritních sedláků, nejčastěji s Romy koně vyměňují právě oni. Čas od času zavítají do Ursari zemědělci z okolních vesnic, s nimiž mají místní Romové možnost koně vyměnit, prodat nebo koupit v ceně od čtyř do osmi tisíc korun. 
   
K přepravě osob i věcí se používá nejčasněji povoz, který má tvar písmene “V“, kde je v přední části umístěna přes jeho stěny pryčna, na které se sedí. Mladší muži se ve vesnici rádi předvádějí v rychlé jízdě. To potom zmíněnou pryčnu na sezení vyndají a na voze se prohání ve stoje za hlasitého pokřikování a s otěžemi v rukou.

Kaj te cinav o maro?

I přesto, že je Ursari uznána za právoplatnou obec, není zde do dnešní doby žádný obchod. To způsobuje místním Romům řadu nepříjemností, zejména těm starším. Problémy přicházejí především se sněhovými závějemi, kdy je pro obyvatele vesnice obtížné projít hlavní silnicí do vedlejší Budy. Navzdory svému statutu mají v Moldavsku  hlavní silnice obvykle podobu polní cesty, a tudíž se v zimě protahují jen ve výjimečných případech.

Kheleha amenca volejbalos?

Za teplých dní si mladí Romové zpříjemňují volné odpoledne hraním volejbalu. Na ten má vesnice vyhrazena speciální hřiště, kde je mezi dvěma dřevěnými kůly natažena volejbalová síť. Už z dálky je možné slyšet hlasité pokřiky rozčileného prohrávajícího týmu, který se snaží své soupeře přesvědčit o opaku. Týmy se nejčastěji skládají z pěti až šesti hráčů a nejlepší hráči se zde mezi muži těší velmi dobré pověsti. Ženy do hry mužům nikdy nemluví a většinou na hřiště ani nepřijdou. Volejbal tedy čistě tvoří výsadu mužů.

Bijav abo strompecos?

Svatba je celokomunitní událostí, ke které patří řada náležitostí, aby proběhla tak, jak má. Sice Rodiče už ve větší míře partnery svým potomkům nevybírají.    Dívka se musí ale podrobit “komisi“ starších žen, které provedou prošetření jejího panenství. Pokud by se při takové prověrce prokázalo, že dívka již pannou není, musela by se rodina i se svou dcerou v nejlepším případě z komunity odstěhovat, protože by hanbu, kterou na ně uvalila, nemohla unést.

V “den první noci“ (o strompecos), který je snad nejdůležitějším dnem v životě novomanželů, se vedle provedení zmíněné kontroly odehrává velká slavnost, které se účatní téměř všechny ženy z vesnice. Muži postávají opodál a veselení žen přihlížejí, případně se pohupují do rytmu burácející hudby.

Po provedení kontroly se odebere matka nevěsty s celým průvodem skandujících žen do domu matky ženicha, kde spolu symbolicky za pomocí nazdobených větví zápasí. Když matka ženicha prohraje souboj, může se průvod v čele s matkou nevěsty odebrat k již připraveným stolům obloženým jídlem a pitím. Po krátkém veselení se celý průvod odebere zpět do domu matky nevěsty, kde celý souboj probíhá znovu. Tentokrát musí ženichova matka porazit matku nevěstinu. I zde je připravena oslava. Mladí Romové systematicky převážejí obrovské reproduktory podle toho, kde je jich právě potřeba.
   
Po krátkém tanci a občerstvení veselice pokračuje. Všichni netrpělivě očekávají příchod jedné ze starších žen. Ta má za úkol, zatímco se ostatní veselí, počkat na důkaz prvního pohlavního styku novomanželů, který zatím probíhá uvnitř v domě. Po chvíli vyjde s nevěstiným kombiné a ženichovou košilí, na které je dlouho očekávaný důkaz. V tu chvíli dav začne jásat a opět se roztančí, tentokrát o to usilovněji a s předáváním a uznalým pokyvováním nad nevěstiným kombiné. Večer se konečně na slavnost dostaví i mladý pár a ta může pokračovat do pozdních nočních hodin.
   
Po tomto velkém dni v životě mladého Roma, mohou mladí milenci sdílet dům i lože. V bohatých rodinách probíhá stropecos se svatbou zároveň. Jelikož ale Ursari nepatří mezi majetné komunity, proběhne svatba až za několik měsíců, během kterých na ni bude mladý pár šetřit.

Guľi, somnakuňi Unija

I když jsou vztahy s majoritní populací okolních vesnic vcelku dobré, dívá se velké množství Neromů na obyvatele Ursari skrz prsty. Rozdíly mezi majoritou a Romy nejsou na venkově tak markantní. Ve většině případů není možné rozeznat romské obydlí od neromského. Všichni se zde potýkají se stejnými problémy, jakými je zejména nezaměstnanost a málo jiných příležitostí pro obživu rodiny. Proto všichni Moldavané doufají v lepší zítřky a modlí se za brzký vstup Moldávie do Evropské Unie. Přestože vědí, že vstup této nejchudší země Evropy do takové instituce není pro minimálně následujících deset let reálný, nechtějí si takovou alternativu raději ani připustit.