Fotografie Lukáše Houdka

Nádherné klišé

Romano voďi; 28.6.2010

Největší festival romské kultury Khamoro není „jen“ velkým uměleckým zážitkem, ale i společenskou událostí. Při poslechu muzikantů světové úrovně se potkávají staří známí, vzdálenější příbuzní, přátele. Takže občas pro samou radost nelze slyšet vlastního slova, promiňte, hudebníkova tónu.

„Renatko, ty máš ale krásnej svetřík! Tos koupila na Vysočanskej?“ ozývá se z rychle se kmitajících úst slečny stojící nalevo. „Ne, ne, ten jsem sehnala na Václaváku,“ odpovídá potěšená Renata. Zprava přichází další: „No Helenko, tebe už jsem tak dlouho neviděla. Ještě pořád jsi s tím Milanem?“ Zdá se vám, že jste v jedné z pražských večerek, kde jedna sousedka potkává tu druhou a vzájemně si sdělují, co si nestihly dopovědět u odpolední kávy na dvorku před domem? Omyl. Do Prahy se vrátil již tradiční festival romské hudby Khamoro. Jako každý rok byl i letos nejen přehlídkou kvalitní romské hudby, ale i významnou společenskou událostí, kde se pravidelně kromě nových tváří setkávají přátelé, dobří známí nebo ti, kteří se jimi teprve stanou.

I v tom letošním dvanáctém ročníku se festivaloví organizátoři snažili vybrat pro pražské publikum atraktivní romské kapely. A za svůj výběr se rozhodně nemuseli stydět. Vedle nedělní premiéry romské opery Invisible Gipsy nezklamala ani sázka na jistotu v podobě rapera Radka Bangy a jeho kapely Gipsy.cz, která uspokojila návštěvníky pondělního koncertu pod značkou současné romské hudby. Následující dva dny byly jako obvykle věnovány koncertům Gipsy jazzu, v jejichž rámci vystoupila i největší hvězda letošního ročníku - nizozemsko-francouzský kytarista Tchavolo Schmitt.

Tchavolo, svetříky a smích
Středa. Osmá hodina večer. Lucerna se postupně plní. Stolečky v okolí pódia jsou už delší dobu kompletně obsazené. Teď už holt jen na stojáka nebo sezení v nevábných potemnělých prostorech barových balkonků a výklenků. Atmosféra je čím dál hustější očekáváním a návštěvníci začínají jeden po druhém nervózně podupávat, poklepávat prsty do desek stolků, případně se pohupovat na židlích dopředu a dozadu. Čeká se na první z vrcholů letošního Khamora - kytarového virtuosa Tchavola Schmitta.

Tchavolo se svým tříčlenným ensemblem Gipsy swing trio vchází do poblikávajících modro-fialových světel. Po chvilce nutného zvučení začínají nejdříve pozvolna, potom se do toho trojice kytaristů opírá naplno a absolutně strhává publikum. Zatímco některé koncerty jsou pastvou spíše pro oči, u Tchavola je to naopak. Stačí zavřít oči a otevřít pomyslné příklopky na uších.

Jak moderátor večera Robert Ferko ve své úvodní řeči tak trochu s patosem poznamenal, nenašel se zatím žádný zvukový systém, který by Tchavolovu hru na kytaru dokázal zaznamenat dostatečně kvalitně ve všech jejich rovinách. Lidé jásají, po každé povedené pasáži se ozývá italské Bravo!

Zážitek by to i pro mě byl vskutku geniální, kdyby se ze stran potemnělých balkonků neozývaly hurónským smíchem prokládané věčné zkazky o fialových svetřících, vyměněných partnerech nebo diskotékových zážitcích. Ti, kteří se od toho dokážou odpoutat, jistě neprohloupí. Já bohužel prohrávám a odcházím těsně před koncem. Těch svetříků je přece jen trochu moc.

Cikáni tančí Prahou
Čtvrteční poledne je tradičně zasvěcené i širokou veřejností očekávanému defi lé festivalových hostů. Stejně tradičně je vedeno koňským spřežením s otevřeným kočárem, ve kterém s úsměvem vystřiženým jako ze žurnálu a mávacím grifem králů jede každoročně některá z hvězd Khamora. Letos byla onou vyvolenou současná romská miss Pavlína Lendelová a ve zlatem vyšívané vestě oblečený pražský primátor Pavel Bém, jenž nad festivalem převzal záštitu.

Už kolem jedenácté se na pražském Můstku před šedým obchoďákem postupně houfují malé, pro oko neznalého kolemjdoucího podivně se tetelící skupinky lidí. Tu vlajka, tu rudý romský kroj. Shluky se postupně promíchávají, srší vtipem a burácejí smíchem. Stále přibývají oranžovou akreditací označkovaní hudebníci. Navzájem po sobě chvilku pokukují, padne pár šibalských úsměvů a znenadání ruce hudebníků vyrazí v jednom pohybu, aby vyprodukovaly zvuk s kmitočtem podobným poblázněnému vodoměru.

Postupně se hudba ozývá zleva i zprava. Je vidět, že i zbylí muzikanti už dorazili. A dav se dává do pohybu veden skupinou světlých „romských“ tanečnic z rusko-francouzské skupiny Romano Atmo pod vedením proslulého tanečníka ukrajinského původu Pétii Iourtchenka, který mezi křepčícími ženami za značně teatrálního projevu divoce poskakuje. Celá scénka připomíná kultovní ruský film Emila Loteanua Cikáni jdou do nebe v nových kulisách pražského Václaváku. Zatímco Pétia Iourtchenko doslova létá vzduchem, dobrovolní vlajkonoši vytvářejí těsně za umělými květy vykládaným kočárem vezoucím primátora Béma čelo průvodu. Organizátory najatí průvodci kapel se za hlasitého překřikování a nepřehlédnutelné mimiky snaží rozjeté kapely usměrnit a nastrkat je do vytvořeného zástupu dle určeného pořadí.

Průvod se úderem poledne začíná ubírat vpřed ověnčen řadou profesionálních fotografů i těch náhodných z řad turistů. I oni se snaží získat jedinečný snímek z akce, jejíž smysl jim patrně zatím uniká. Hlavně, že je veselo. Mladé dívky a chlapci v různobarevných krojích tančí do rytmu udávaného jednotlivými skupinami. Pohled na jejich ladné pohyby ruší jen zuřiví fotografové, kteří v touze po dokonalém snímku oblézají pouliční lampy, šplhají na vše s alespoň o něco lepším výhledem, a lehají si do čerstvě napršených kaluží. Atmosféra pulzuje. Strhává i kolemjdoucí v civilu, kteří se pozvolna přidávají. Přes Ovocný trh a Celetnou ulici procesí přichází na Staroměstské náměstí,aby zde umělci zhruba půlhodinku na pozadí pražských top památek prezentovali svou produkci. Některé kapely, jejichž muziku přehlušila hudba skupin se silnějšími nástroji, případně krása a přitažlivost francouzských tanečnic v květovaných šatech, jen tak postávají kolem a smutně se rozhlíží... Jedna hodina odbila. Padla!

Roxy! Roxy!
Mým osobním favoritem každoročních událostí kolem festivalu Khamoro jsou tzv. koncerty tradiční romské hudby v tradičně špatně ozvučeném klubu Roxy. Ty obvykle připadají na čtvrtek a pátek. Čtvrteční koncert překvapivě zahájil v podobě malého kouzelného skřítka Radek Gipsy Banga ve společnosti houslisty Vojty Lavičky, aby nabídl tři kapely, které se pokusí přítomné stovky diváků dostat do varu. Začíná se slovenskou skupinou Romano Stilo, jejíž vynikající hudebníky tak trochu zastínil zvučný a plný hlas jejího zpěváka Oskara Raciče. Pokračovali srbští Black Panthers - a nikdo nezůstal v klidu. Večer potom zakončila taneční skupina Pétii Iourtchenka Romano Atmo tvořená interpretkami z řad jeho neromských studentek na pařížské Académie des Arts Choréographiques. Uskupení stavělo na ruských hudebních základech a stylu typicky ruského romského pódiového tanečního projevu.

Pátek potom nabídl sadu dalších čtyř skupin, z nichž nejvýraznější a bezesporu divácky nejúspěšnější byla rumunská Mahala Rai Banda, jejíž excentričtí performeři za zvuku žesťových nástrojů a svých skoků do výšky (a potom i vpravo a vlevo) dovedli páteční atmosféru v Roxy téměř k výbuchu. Když už měl divák pocit, že se snad kotel nemůže víc vařit, vyvedli ho vzápětí rumunští interpreti z omylu. Po skončení koncertu se sálem směrem k východu ploužila téměř bezvládná, tancem vyčerpaná a upocená těla původně do večerních společenských šatů navlečených dam a pánů. Přes jejich hurónský křik, kterým se po skončení rumunské produkce domáhali přídavku, nebylo slyšet ani slovo z Bangova a Lavičkova společného zakončení akce a pozvánky na sobotní galakoncert do Kongresového centra.

Smíchovská garderoba
V sobotu po sedmé hodině večer vyrážím ze svého bytu na Smíchově směrem do Kongresového centra. Konečně je zase přes roztrhané mraky vidět trocha slunce. Pofukuje lehký jarní větřík. Na tramvajové zastávce se pomalu, během čekání na stále nejedoucí tramvaj, vynořují malé romské skupinky oblečené do pečlivě vybraných večerních rób. Jarní vánek si pohrává s anticky střiženými černými šaty jedné z Romek, držící s přehledem balanc na vysokých jehlách střevíčků. Na druhé straně ostrůvku trojice mladých dívek halasně hodnotí svůj večerní outfi t.“Máš úžasný náušnice! Byly drahý,“ zaslechnu od jedné z nich. Kam tak asi jedou? Tramvaj se plní podobně vesele naladěnými lidmi. Je slyšet smích, útržky rozhovorů
v romštině. Všichni se těší. Je přece sobota a závěrečný večer letošního Khamora.

Večerní galakoncert není jen přehlídkou všech čtvrtečních a pátečních romských kapel, který se navštěvuje s cílem vyslechnout různorodou romskou muziku. Je především společenskou událostí, na níž se potkávají Romové i Neromové z celé republiky a společně oslavují svůj velký svátek. Slavnostní večer působí jako romská varianta předávání Oscarů. Všude jsou cítit těžké parfémy, v předsálí se pomalu scházejí muži ve společnosti svých manželek, které pro tuto příležitost patrně několik dní za asistence kamarádek pečlivě vybíraly, co si vezmou na sebe. Mezi rodiči kličkují i malé děti navlečené v bílých princeznovských šatech a miniaturních verzích pánských obleků. Všechno působí slavnostně.

Vlastně ani nevadí, že se hudba některých kapel vinou špatné práce zvukařů slévá spíše v rámus než ve zvukový požitek. Proč by to vlastně mělo vadit? Na Khamoro každoročně přijíždějí vedle VIP hostů festivalu i obyčejní Romové z celého Česka. Všichni se dobře baví. A to je hlavní.

A co jako?
Pestrá paleta barev, uměle roubované tradice, netradiční-tradiční kroje romskýchneromských tanečnic, které by „tradiční“ Romka oblékla opravdu asi jen stěží. Ano, Khamoro je klišé. Přesto si ale každý rok říkám: No a co? Khamoro má pro mnoho lidí patrně i jiný význam než jen vystavování folklorizované romské kultury. Pro některé může být exotickým zážitkem, pro další společenskou událostí, na níž potkají své staré dobré známé. Pro jiné je Khamoro chvílí, při které mohou být na umění vycházející ze svého vlastního národa navzdory každodennímu přívalu negativních mediálních zpráv hrdí.

Okouzlení romantizujícím pohledem na Romy v období Khamora bohužel rychle opadá. S dalším týdnem přijdou další zprávy o tzv. nepřizpůsobivých, které lesk a třpyt světového festivalu zastíní hodně rychle. Bára Hrzánová v rozhovoru pro minulé číslo RV říkala, že když Romové spustí na hudební nástroje, ostatní jim všechno v tu ránu odpustí. S tím docela souhlasím.

Otázkou ale je, na jak dlouho a v jaké šíři. V jeden den budou lidé burácet při virtuózním přednesu houslisty kapely Romano Stilo, hned ten druhý si budou při jeho nástupu do tramvaje pro jeho fyziologické rysy přidržovat tašky a kontrolovat obsahy kapes. Myslím, že před sebou máme dlouhou cestu. Khamoro ale může být jedním z polínek, které na té cestě přiloží k lepšímu.