Fotografie Lukáše Houdka

V deset večer jsou už laciné butiky v madridské čtvrti Chueca zavřené, ale ulice přesto ožívají právě teď. Pod světly pouličních lamp se scházejí skupinky silně nalíčených dívek s umělými vlasy, v puse mají cigaretu a přes rameno lesklou kabelku z imitace kůže. Na první pohled jsou to dokonalé ženy s poněkud strojeným smíchem, při bližším pohledu však silný nános pudru nestačí zakrýt stopy po oholených vousech, které postupně raší na ostře řezané tváři. Hnědé silonky s lycrou obepínají svalnaté nohy. V Česku nejsou běžně vidět, ale ve Španělsku ano. Mezinárodní společenství je nazývá F 64.0.

Pod tímto kódem je vedena transsexualita podle Mezinárodní klasifikace nemocí a vysvětluje ji jako „touhu žít a být vnímán jako člen opačného pohlaví“, doprovázenou přáním vytvořit pomocí chirurgické a hormonální léčby své tělo „co nejvíce podobné tělu preferovaného pohlaví“. Kolik je na světě takových lidí, je prakticky nemožné zjistit, protože počet těch, kteří se ke změně pohlaví odhodlají, neodpovídá reálnému výskytu transsexuality.

Chirurga nechci
Jednou či jedním z nich je Joely, šestatřicetiletá Mexičanka. Do svých patnácti let žila jako kluk v malé vesnici, než opustila rodinu a vydala se za svým snem o svobodě do Ameriky. Od dětství byla přesvědčená, že se narodila do nesprávného těla, ale se svým problémem se nikomu nesvěřila. V sedmnácti letech podstoupila v USA hormonální léčbu. Nejdříve se dostavily depresivní stavy, ale jak jí mizelo ochlupení, rostla prsa a pokožka se zjemňovala, psychika se jí zlepšila.

V Americe si našla partnera i přátele, kteří jí pomáhali, přesto se ale před třemi lety rozhodla odjet do Španělska, kde může být uznána za ženu, i když nepodstoupila chirurgickou změnu pohlaví. V jiných zemích by to nebylo možné a Španělsko nedávno přijalo mimořádně liberální zákony. Joely si se svým kamarádem pronajala malý byt ve čtvrti Chueca, kde pracuje na recepci jedné organizace bojující za práva lidí s odlišnou sexuální orientací.

Joely není sama. Ze stejného důvodu proudí do Španělska řada translidí z Latinské Ameriky (podle madridské organizace Cogam jsou čtyři z pěti transsexuálů žijících ve Španělsku právě z Latinské Ameriky), kteří doufají v lepší sociální postavení. Pětadvacetiletá transsexuálka Maria Alejandra z Kolumbie žije ve Španělsku už dva roky a důvod je jasný: „Vraždy transsexuálů jsou v Jižní Americe na denním pořádku.“

Ani Španělsko však není zemí zaslíbenou. Zákony jsou sice vůči translidem vstřícné, společnost však nikoli. Okolí jimi pohrdá a diskriminace v běžném životě, zejména v zaměstnání, je na denním pořádku. Tu však soudy obvykle neřeší, neboť je jen těžko prokazatelná. Transsexuálové proto obecně dávají přednost životu ve skrytu a podle závěrů studie organizace Cogam má diskriminace v zaměstnání natolik existenční dopad, že až 80 procent transsexuálů volí jako způsob obživy prostituci.

Dlouhá historie
Transsexualita a jiné poruchy pohlavní identity se objevují již v dílech antických autorů, nejde tedy o fenomén a módu poslední doby, ale o jev, který je v lidské společnosti přítomný od nepaměti a to ve všech kulturách.

Za počátek politických hnutí transsexuálů se dají považovat až 90. léta minulého století, kdy se jejich práv ujaly organizace bojující za práva lidí s odlišnou sexuální orientací. Na přelomu tisíciletí došlo k mnoha významným legislativním změnám také díky některým precedentním případům, které se začaly na evropském kontinentu objevovat již koncem 80. let.

Samotnou změnu pohlaví však provází po celém světě řada problémů. Doposud je bylo možné oficiálně změnit v osobních dokumentech a ve státním registru až po chirurgické operaci. Překvapivě to bylo Španělsko pod vládou socialistického premiéra Zapatera, které počátkem roku 2007 přijalo vůbec nejliberálnější zákon na světě upravující práva translidí a především podmínky pro úřední změnu pohlaví.

Člověku, kterému odborný lékař diagnostikuje transsexualismus a který žije minimálně po dva roky sociálním životem osoby opačného pohlaví a podstupuje potřebnou hormonální léčbu, může být úředně uznána změna pohlaví, aniž by podstoupil chirurgickou operaci. Španělská vláda schválila také zákony, které homosexuálním párům umožňují sňatky i adopci dětí.

Nejde jen o důchod
Většina jiných zemí však zatím základní práva translidem nepřiznává. Situace se napříč Evropou velmi liší. V Česku, v Nizozemsku a Lucembursku jsou sňatky transsexuálů možné a jejich schválení neprovázely silné sociální bouře. Naopak Velká Británie byla k úpravě svých zákonů donucena až rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva v případu Goodwin versus Velká Británie z roku 2002.

Christine Goodwinová žalovala Spojené království, že jí nepřiznalo práva jako ženě, přestože na základě jiných evropských zákonů na ně měla nárok. Goodwinové totiž stát kromě jiného zamítl možnost odchodu do penze podle věku platného pro ženy. Evropský soud dal Christine Goodwinové za pravdu a v roce 2004 svým rozhodnutím donutil Velkou Británii změnit dosavadní legislativu. Spojené království pak transsexuálům například přiznalo právo na sňatek s osobou jejich původního pohlaví.

Jednotlivé státy už tedy přijaly zákony, které zlepšují právní ochranu translidí, ale společnost jim tato práva upírá i nadále. Je proto otázkou, jestli samotné antidiskriminační zákony budou stačit na to, aby zvítězily nad hluboce zakořeněnými předsudky.

F 64.0 V ČESKU
V České republice se počet transsexuálů uvádí okolo tisícovky. Naše legislativa není prozatím tak otevřená jako španělská. Úřední změnu pohlaví je možné provést až po realizaci chirurgického zákroku, při kterém dojde i ke změně anatomické. Tato operace je plně hrazena pojišťovnou. Celoživotní hormonální léčbu si pacienti hradí částečně sami. I přesto, že česká společnost patří ve srovnání se světem mezi ty liberálnější, je transsexualita stále tabu, o kterém se na ulici se sousedkou běžně nehovoří. Transsexuálové žijí ve skrytu v okruhu svých přátel a o svých problémech, na rozdíl od Španělska, veřejně prostřednictvím médií zpravidla neinformují.